Publikujeme rozhovor s Monikou Olšákovou, který vyšel 2. července regionálním deníku Noviny Region Frýdecko-Místecko.

Radost z poznání může být nakažlivá. Je to na učitelích

Porotu u vás oslovil pedagogický konstruktivismus coby progresivní přístup k řízení učení žáků. Dá se přiblížit, v čem tento přístup spočívá? 
Krásným příkladem konstruktivismu je skutečnost, kdy děti pracují se svou vlastní životní zkušeností, kterou začlení do souvislosti s novým poznáním a vytvoří si čerstvý prožitek či znalost. Mohu uvést konkrétní příklad z přírodopisu. V osmé třídě jsme probírali téma Inverze a smog. V našem kraji to je aktuální téma, zejména v předjaří a na podzim. Děti si na základě fotografií, novinových článků i vlastního zážitku vzpomněly, jaké bývá počasí při tomto jevu. Kladly si otázky, co ho způsobuje nebo jak ovlivňuje zdraví člověka. Následně jsme experimentem při rozpouštění látek simulovali tento jev a do grafického schématu shrnuli všechny poznatky. Na závěr jsme inverzi dali do souvislostí s klimatem, se zdravím člověka, a co my můžeme udělat pro to, aby se nám všem lépe dýchalo. Mám mnoho možností, jak děti vtáhnout do tématu, a snažím se, aby od začátku co nejvíce dětí bylo zapojeno a chtěly se dozvědět maximum. Věřím, že trvalé a radostné je učení, kdy žáci informace objevují, popisují představy, ověřují je a svá zjištění zabudovávají do svých porozumění. Plánuji s kolegou takto učit – tedy konstruktivisticky – v příštím školním roce všechny hodiny přírodopisu.

Jak těžké je nadchnout žáky pro nové způsoby výuky? 
Není to těžké, pokud věříte tomu, co děláte, máte podporu vedení školy a svobodu v tom, že vybíráte z mnoha možností, které jako učitel máte pro předávání informací. Mám osobní zkušenost v tom, že radost z poznání může být nakažlivá a často se stává, že děti se chtějí dozvídat více a více. Myslím, že je na každém z učitelů, jak může předat žákům nejen znalosti a dovednosti, ale také jim podprahově nabídnout další témata či hodnoty. Žáci se tak naučí přemýšlet v souvislostech a přírodní vědy k tomu přímo vybízejí. Říká se, že když hoří učitel, mohou zahořet i žáci.
Někde jsem četla, že druhý člověk může ovlivnit jiné lidi už třeba jen svým postojem, dokonce z neuvěřitelných 85 procent. Myslím si, že naše povolání k tomu přímo vybízí, abychom předávali nejen radost, ale i svobodu, volbu v tom, jak přistupovat k učení nebo celkově k životu. Na druhé straně nadchnout žáky je i výzva. Často jsou děti výkonnostně nastaveny a někdy mám pocit, že se učí hlavně pro jedničky. Není se co divit, tyto požadavky mají od dospělých.
A to je pak zajímavá příležitost, jak měnit jejich založení tak, aby byly soustředěny na sledování cílů, na rozpoznávání kvality učení a v neposlední řadě aby to bylo i o vzájemné interakci mezi žáky. Vnímám, že děti nejlépe vytvářejí své vědomosti tehdy, když informace sdílejí, diskutují o nich, argumentují a aplikují poté do denního života.
Proto žáky nevedu k memorování, nezadávám jim mechanické pokyny a úkoly, říkám jim, že i já se při jejich učení učím a že je důležité si navzájem poskytnout zpětnou vazbu. Sleduji hlavně dopad mé výuky na jejich učení tak, aby co nejvíce žáků zažilo ve výuce úspěch. Na příkladu inverze ze začátku rozhovoru třeba mohu uvést to, že větší část dětí zhodnotila, že už chápou příčinu vzniku smogové situace a že si to mnohem lépe díky pokusu a schématu zapamatovaly. Samy také vyhodnotily, že zhoršené podmínky mají vliv na zdraví jejich i dalších lidí.

ZŠ v Janovicích získala loni titul nejlepší ekologické školy kraje, na čemž jste se také podílela. Jak se ekologické cítění projevuje ve výuce? 
Je vlastně každodenní součástí. Environmentální výchova je v Janovicích samostatný předmět, protože jsme školou s ekologickým zaměřením.
Ekologie je také integrována do jednotlivých předmětů na prvním i na druhém stupni. Snažíme se do tohoto programu vtahovat jak žáky, tak i jejich rodiče a obec. Děláme různé projekty, píšeme žádosti o granty. Ekologie není jen o třídění, ale také o vytváření prostředí – budujeme zahradu, udělali jsme ekostezku po Janovicích. Ekologii vnímám také jako téma pro nás všechny z hlediska udržitelného rozvoje a toho, abychom si všichni uvědomili, že často žijeme v přebytku a za hranicemi únosnosti. V rámci tohoto tématu vnímám velkou podporu ředitele školy, který se účastní schůzek ekotýmu, podává návrhy, pomáhá s rozpočtem. Velmi důležitá je i opora starosty obce, který je velmi nakloněn našim aktivitám a podporuje naše projekty jak morálně, tak i konkrétní pomocí ze strany obce ať při propagaci našich aktivit nebo nápomocí technickou.

Bydlíte v Bašce, na tamní škole vyučuje Tomáš Chrobák, který cenu GTP CZ letos vyhrál. Nevyučujete sice stejné předměty, můžete se ale vzájemně něčím inspirovat?
Tomáše jsem potkala poprvé na svém kurzu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT). Bylo zajímavé mít v kurzu matikáře s Hejného přístupem v matematice.
Mám pocit, že program RWCT a Hejného metoda mají mnoho společných cílů a obě platformy velmi podrobně sledují dopad výuky na žákovo učení. Kdybych měla zmínit aspoň pár společných témat, byl by to důraz na konstruktivistické pojetí výuky – tedy na to, že si žák sám vytváří porozumění informací. Dále se oba přístupy zaměřují také na vytváření a procvičování dovedností u žáka, jako jsou například komunikační či řešení problémů. Musím ještě zmínit to, že oba způsoby výuky kladou důraz na klima ve výuce, na to, aby bylo vytvořeno bezpečné prostředí pro žáky i učitele zanícené vnitřní motivací k učení. Mohla bych zmínit ještě mnoho dalších prolnutí obou programů, ale to by bylo spíš na samostatný článek v odborném časopise.
Zpět k Tomášovi. Věřím, že se dokážeme inspirovat navzájem.
Tomáš je člověk, který dokáže hledat netradiční cesty pro řešení různých situací, je-li problém, řeší ho nejlépe ihned a osobitým způsobem. Všimla jsem si, že dokáže navrhnout svému okolí zajímavé výzvy a náměty a tímto způsobem obohatil nejen mou pedagogickou činnost, ale i rodný Frýdek nebo jeho novou školu v Bašce. Zaujalo mě také, že nachází smysluplné příležitosti v každodenních maličkostech. Například i tím, že vždycky osobitým a racionálním způsobem dokáže reagovat na mnoho osobních dotazů a podmětů svého okolí. Spolupráce s ním je výzva i radost zároveň.

Máte nějaké pedagogické vize či cíle? 
Mojí vizí je mít školství, kde je spokojený učitel, žák i rodič. Spokojený učitel je tehdy, když má kvalitní podmínky pro svou práci, podporu vedení školy a svobodu v učení.
Bohužel v dnešní době je učitel také úřední osoba pro vypisování velkého množství podkladů, psycholog pro práci s dětmi a rodiči, ekonom pro výběr a evidenci peněz, táborový vedoucí pro organizaci různých akcí či manažer pro organizaci projektů a grantů. A to za plat skladníka nebo prodavače v obchodním domě.
Přitom si myslím, že požadavky se budou zvyšovat.
Vidím i v naší škole, že rozhodující vliv na práci sboru má ředitel školy. Ten náš je ve své roli teprve třetím rokem a podařilo se mu vytvořit atmosféru, kdy si troufám tvrdit, že většina učitelů i žáků chodí do školy ráda. Často mu říkám, že jeho silná stránka je kromě jiného v tom, jak harmonizuje vztahy mezi lidmi, a v tom, že mu záleží na každém jednotlivci. Je vidět, že každý člověk naší školy je pro něj důležitý. Takže nejen na učitelích záleží, jak říká motto GTP, ale i na ředitelích.
A třetí téma, na které bych ráda upozornila, je větší svoboda učitelů v jejich každodenní práci. Mám pocit, že pokud by učitelé měli větší volnost v tom, co budou učit a jak budou učit, podpoří to více jejich sebedůvěru v sebe sama.
Myslím tím, aby se zaměřili spíš na hloubku učiva než na kvantitu toho, co mají probrat. Svobodu a nezávislost máme, ale sami si ji bereme tím, že musíme všechno vědět, všechno stihnout a že známka je jediný spravedlivý způsob hodnocení. A to je největší mýtus, který přetrvává v dnešní době ve vzdělání. Můj cíl je podpořit nejen učitele, ale i děti v tom, že mají možnost si vybírat. Jaký budou mít vztah ke vzdělání či jaký život budou mít ve svých postojích bez ohledu na okolnosti. Jde o nejdůležitější rozhodnutí, jaké můžeme udělat, protože ovlivní všechno, co v životě děláme.

Jak obecně vnímáte české školství v oblasti základního vzdělávání?
To navazuje na předchozí otázku. Mám pocit, že chybí dlouhodobá vize v tom, co je obsahem vzdělání v České republice, není popsán standard kvality jak kantorů, tak výuky a špatné jsou i podmínky pro vzdělání. Ale nechci tvrdit, že situace je ve všem špatná.
Velmi bych ocenila, aby se myslelo na to, co je podstatné a důležité. Abychom se nezabývali jen slabými stránkami našeho vzdělávání, ale spíš mysleli na to pozitivní, vycházeli z toho, v čem je naše školství silné a v čem se nám daří. Bylo by fajn, kdybychom pak společně mohli hledat cesty k zlepšení a doporučení na aktuální trendy ve vzdělávání nebo na požadavky doby.
Mám ve svém okolí školy, kde vidím již jisté změny.
Často to jsou čtenářské školy v rámci programu Pomáháme školám k úspěchu manželů Kellnerových. Zde se klade důraz na rozvoj každého žáka a na to, aby se každé dítě, učitel i rodič těšili do školy. Tyto školy mají představu o tom, co chtějí dělat a čím se chtějí zabývat. Prostředníkem k tomu nám je v rámci projektu velká podpora z hlediska kvalitního složení lektorů, mentorů, učitelů nebo profesionálně zajištěné vzdělávání v duchu dnešní doby.
Věřím, že když škola má jasnou vizi a ví, kam chce dojít, čeho chce dosáhnout, tak má ty nejlepší předpoklady stát se školou úspěšnou a přátelskou ke všem.

02.07.2019 Noviny Region Frýdecko-Místecko – LUKÁŠ MORYS