Ludmila Fidlerová

ZŠ a MŠ Brno, Husova, p. o.

V roce 2009 jsem po studijním pobytu v Anglii dokončila doktorské studium na Katedře výtvarné výchovy PdF MU a nastoupila do své základní školy, na Husovu. O rok později také dostala svou první třídu. Díky příležitosti, kterou přináší GTP se nyní s odstupem ohlížím a rekapituluji, co se ve mě uchovalo jako důležité.

V co věřím, je laskavá a otevřená komunikace. Velice mi záleží na přijímajícím a bezpečném prostředí, ve kterém je fajn ptát se a odpovědi možné nalézat společně. 

V každém našem společenství, které se třídami tvoříme, se snažím vytvářet klima, v němž sdílíme radost z úspěchů druhých, je v pohodě překonávat překážky i obtížné výzvy a učit se různým věcem od sebe navzájem. Hodně mi záleží na budování takového prostředí, které každého svého člena respektuje a chrání. Napřed tyto kvality samozřejmě trpělivě nabízím já jako učitel, ale nejšťastnější jsem, když spatřím, že se zrcadlí v chování dětí k sobě i k dalším lidem, hlavně ve chvílích, kdy si moji přítomnost už ani neuvědomují.

Věřím v dynamiku skupiny a její mnohdy léčivý potenciál, kde může najít porozumění ten, který se něčeho obává, stejně jako podporu pro toho, kdo potřebuje něco pro svůj rozvoj.

Trápí mě, když se něco nedaří a pokaždé začínám hledat u sebe, co změnit a jak to vylepšit. Naučila jsem se také ptát dětí, když prostě nevím. A to, že pojmenovat si cíl je důležité pro lepší nakrokování cesty k němu, odpadávají zbytečnosti. Ale i to, že se prostě může objevit nová potřeba, která promění cíl.

V průběhu let jsme s dětmi realizovali nejrůznější dlohodobé projekty. Vždy jsem vyhledávala možnost spolupráce s dalšími institucemi a propojení reálného prostředí se školním. Ať už ohledávání duše Brna ve spolupráci s odborníky v projektu Kulturně historického dědictví UK a MMB nebo pravidelné dílny našich dětí pro seniory z domova Naděje v rámci projektu Extratřída. Chtěla jsem vystavit a přenést tvorbu dětí mimo školní budovu. Neustálé hledání, jak s dětmi tvořit a jak nejlépe učit (nejen svůj předmět) našlo odpověď v příležitosti učit se společně v projektu Pomáháme školám k úspěchu. Kurz kritického myšlení mě posunul dál, než kam bych se kdy dokázala intuitivně dostat sama. A pro mě dechberoucí příležitost moct se účastnit dvou Letních škol PŠÚ se pro mě stala zásadním setkáním s prostředím, o jakém sním, naplňovaném společným učením, plánováním, přemýšlením a reflektováním v té nejpříjemnější atmosféře lidskosti a přijetí, jakou si člověk může pro svůj rozvoj přát. Dalšími možnostmi posunu se pro mě stala oborová setkání, otevřené školy a pro mě vůbec nejcennější, spolupráce s kolegyní Evou Chalcařovou, které si nesmírně vážím profesně a lidsky. Tyto dveře pro mě v podstatě otevřela a podporovala, ať se nebojím přidat. Přizvala mě ke společnému lektorování, plánování lekcí v tandemu, učení i reflexi a které jsem nejvíc vděčná za to, kým dnes jsem.

Na naší základní škole jsem učitelkou výtvarné výchovy a výtvarné vyjádření je pro mě prostředkem komunikace podobně jako pisatelské texty, se kterými poslední dva roky experimentuji. Obrazy stejně jako texty mají sílu zprostředkovávat individuální vnitřní svět a možnost komunikovat ho s ostatními a sdílet. Stále se vracím k hodnotám, empatii a poznávání sebe i druhých. To vše zachycují a snažím se aby zůstalo uloženo v reflektivních denících dětí. Výstava žákovské výtvarné i pisatelské tvorby aktuálně visí v brněnské NMB, krátké animované šesťácké filmy odeslané do letošního Animága, dopisuji svůj medailon s třídenním zpožděním během pozorování workshopu v srdci Londýna, kde právě naši žáci spolu s britskými a portugalskými dětmi spolupracují na vývoji hry, napomáhající posílení duševního zdraví mladých lidí. A ano, jsem tu vlastně jen díky nim. Takhle mi to dává smysl.