Ivana Čamková

Střední zdravotní a VOŠ Cheb

Na počátku mé dospělosti to na pedagogickou kariéru rozhodně nevypadalo.  Pozvánka na přijímačky (učitelství ČJ – dějepis) způsobila doma dramatickou scénu, jejíž výsledkem bylo nesmlouvavé konstatování, že jedna škola (ta střední knihovnická) stačí a čeká mě práce. Opravdu následovalo pár let práce v knihovně, knihkupectví a antikvariátu a pak, v pětadvaceti letech, přišla změna. Pochopila jsem, že místo čtení o lidech s nimi chci více být – a pracovat s nimi. 

Začala jsem v domově pro seniory, kde jsem si sáhla na dno a těžce a osaměle jsem musela obhajovat své morální principy v praxi. Byla jsem se seniory (imobilními, nevidomými, umírajícími) pět velmi důležitých let, kdy jsem se toho hodně naučila a hodně se toho o sobě dozvěděla. Na pár měsíců jsem si odskočila do Izraele, kde jsem si vyzkoušela práci v zemědělství na poušti Negev. Při trhání nekonečného množství květin v greenhousech uprostřed pouště  jsem zjistila, že i nemožné je někdy možné. 

Pokračovala jsem v DOZP Pramen v Mnichově u Mariánských Lázní, kde žijí ženy s mentálním znevýhodněním. To byla pro mě velká radost a objev. Paní ředitelka mi navíc umožnila studovat na VŠ, takže jsem absolvovala dálkově bakalářský obor speciální pedagogika na UP v Olomouci a potom magisterské studium v Hradci Králové. Už během studií jsme s kolegyní rozjely dobrovolnický program pro žáky středních škol „Otevřené dveře“. Tam začal vznikat prostor pro budování vztahů našich klientek s žáky středních škol. Bylo velmi zajímavé sledovat navazování vztahů, které často prorůstaly i k jejich kamarádům, sourozencům i rodičům (to byl neočekávaný bonus). Společenské klima se totiž nemění jinak, než díky osobním zkušenostem jednotlivců. 

 Po deseti letech jsem začala pracovat jako sociální pracovnice v sociálně terapeutických dílnách Joker z.s. v Chebu. Stejná cílová skupina, jen mnohem větší škála životních příběhů. Brzy jsem dostala nabídku učit na SZŠ a VOŠ, několik předmětů: základy pedagogiky, speciální pedagogiku, problematiku osob se zdravotním postižením a sociální gerontologii. Nejprve jsem učila na VOŠ, potom na obou školách, nyní učím pouze speciální pedagogiku na SŠ.  Na fakt, že mé síly jsou omezené, mě musely upozornit panické ataky. Objevila jsem, že některá má specifika, která mi opakovaně komplikují život, souvisí s ADHD. Stále se učím sama se sebou zacházet - a mohu se o to podělit. Zevnitř. 

Osobní zkušenost je nenahraditelná.  Mám velké štěstí, že žáci, které učím, chodí k nám do sociálně terapeutických dílen na praxi. Mohu čerpat z těchto jejich zkušeností a propojovat teorii s realitou. Učit je komunikovat a zbavovat strachu z jinakosti. Učit je vidět, že i handicap může být ve vzájemném soužití dar, protože nás nutí vystoupit z naší komfortní zóny, přemýšlet a jednat jinak.  Že být jiný je normální. Ukázat jim někam dál do života, než je maturitní zkouška a všechny testy, které musí během studia absolvovat. Někteří tu opravdu nachází svůj profesní směr. Jiní ne – a míjíme se. Každá třída je jiná. Když vznikne společné naladění, porozumění a bezpečný prostor, kde můžeme obsah předmětu společně objevovat, je to pro mě největší radost a odměna. Tenhle proces není jen o mě, je o těch, se kterými a pro které tam jsem.

Myslím, že nic z toho, co jsem zažila, se neztratilo, ale stalo se součástí mé osobnosti a tím i mého učení. I všechny výcviky z oblasti sociální práce (komunikace, supervize a mnoho dalších) mi pomáhají hledat praktickou formu, jak dostat mé žáky „dovnitř“ problematiky, o které je učím. Mám navíc i to štěstí, že mohu využít rozsáhlé vztahové vazby v síti sociálních služeb, přátelské vazby s mnoha (i bývalými) klienty, kteří jsou ochotní přijít do školy a mluvit o svém životě. Žáci pak mohou uvidět další rozměry sociální práce a najít to, co je oslovuje. 

 Podařilo se mi i nakazit některé žáky dobrovolničením, navázat spolupráci s Nadací Via, která pomáhá žákům a studentům s organizováním samostatných akcí. Je pro mě velká radost, když vidím, že se jim otevřely oči pro to, co společnost kolem nich potřebuje a oni mají v rukou možnost to udělat – a ví jak na to.

 Učitelství mi pomáhá žít v rovnováze. Přijímám a dávám. Učím a učím se. Jsem zakotvená v práci s lidmi se zdravotním znevýhodněním, a zároveň můžu svou živou zkušenost předávat dál. Podílím se vzdělávání generace, která bude v budoucnosti mít za úkol „pomáhat a podporovat“ a bude to dělat v nových podmínkách, v měnícím se světě. Nevím, jaký bude. O to důležitější mi přijde otevírat všemi možnými způsoby cestu k lidem, kteří jsou v něčem jiní než „většinová společnost“.  Zevnitř.