Pavlína Hrdlíková

Učitelství je zvláštní druh práce.  Není to výkon, který lze lehce změřit žádnou tabulkou ani uzavřít známkou. A přesto je to práce, která denně mění lidské životy a může měnit i celý svět. Práce, která nese obrovskou tíhu zodpovědnosti. Tuto zodpovědnost si denně uvědomuji a silně vnímám.

 

Učím, protože mě to zcela naplňuje. Pedagogická práce mi umožňuje stále rozvíjet mé nadšení pro tvoření, přemýšlení, propojování i vlastní učení. Dává mi příležitost být u toho, jak společně s dětmi rostu, že můžu být svědkem toho, jak se z bázlivého předškoláka stává samostatný, tvořivý, pracovitý a komunikativní žák, který tak rád klade paní učitelce zajímavé otázky přímo na tělo. 

 

Často přemýšlím nad tím, co dětem ve škole skutečně předávám. Nejsou to jen písmena a čísla. Je to pocit bezpečí. Přijetí. Prostor, kde může každý vyniknout – ať už je rychlý myslitel, tichý pozorovatel nebo dítě, které potřebuje více času a podpory.

 

Jsem učitelka na prvním stupni základní školy ve Velehradě, místě s hlubokými kulturními kořeny, krásnou přírodou. Právě propojení tradic našeho regionu s moderním vzděláváním je mi vlastní. Věřím, že děti se učí nejlépe tehdy, když věci zažijí, objeví a pochopí v souvislostech. Proto ve výuce vytvářím projektové dny, badatelské aktivity nebo třeba únikové hry, které propojují školu s reálným světem kolem nás. Zapojení digitálních nástrojů, robotiky či kreativní tvorby vnímám jako prostředek, jak dětem otevřít nové možnosti, ale vždy s důrazem na smysluplnost a radost z poznávání. Evropský rozměr a spolupráce v rámci programu Erasmus+ mi zároveň ukazují, že vzdělávání přesahuje hranice školy i země. Věřím, že učitel může být tím, kdo děti nasměruje tou správnou cestou, být jim průvodcem a rádcem, pozorovatelem.  Ne s velkými gesty, ale každodenní trpělivostí, laskavostí a vírou v potenciál každého dítěte. A právě proto jsem vděčná, že mohu být učitelkou. Učitelkou pro své žáky – a také učitelkou, která může svým nadšením inspirovat i ostatní pedagogy.