Martin Agh

Smíchovská střední průmyslová škola, gymnázium a hotelová škola Radlická, p. o., Praha

Matematika mě bavila odjakživa, ale její skutečnou hloubku jsem začal naplno chápat až během vlastního studia na vysoké škole a postupně i při samotném učení. Tehdy mi začalo docházet, že nejde jen o čísla, vzorce nebo správné výsledky, ale především o způsob přemýšlení, hledání souvislostí a porozumění problémům. Právě tuhle zkušenost se dnes snažím předávat svým žákům – aby matematiku nevnímali jako soubor pravidel k zapamatování, ale jako nástroj, který jim pomáhá lépe rozumět světu a orientovat se v něm.
Učím matematiku na Smíchovské střední průmyslové škole, gymnáziu a hotelové škole Radlická v Praze, aktuálně v 1., 2. a 4. ročníku, a vedu seminář z diferenciálního a integrálního počtu pro maturanty. Hodně mi záleží na tom, aby ve třídě panovala otevřená a bezpečná atmosféra. Chci, aby se žáci nebáli ani ptát, ani dělat chyby. Právě chyby často vedou k nejzajímavějším diskusím
a hlubšímu pochopení. V hodinách často diskutujeme o tom, proč je určitý postup správný a na jakých principech stojí. Tyhle debaty mě nepřestávají bavit. Občas mě žáci překvapí svou kreativitou nebo pohledem, který by mě samotného nenapadl. Díky nim si znovu uvědomuji, že učení je obousměrný
proces – i učitel se pořád učí.
Snažím se k žákům přistupovat individuálně, protože každý potřebuje jiný čas i jiný způsob k pochopení. Pravidelně si proto – zhruba jednou za čtvrtletí – dělám anonymní zpětnou vazbu. Žáci se v ní vyjadřují nejen k tomu, jak se ve třídě cítí a jak vnímají klima výuky, ale také k tomu, které metody jim pomáhají a co jim naopak nevyhovuje. Smyslem pro mě není zpětnou vazbu jen sesbírat, ale především podle ní výuku upravovat. Pokud učím paralelní skupiny ve stejném ročníku, základní obsah zůstává stejný, ale způsob práce, tempo i některé přístupy se často liší podle konkrétní skupiny.
Jsem zastáncem toho, že středoškolský žák už postupně přebírá odpovědnost za své učení. Proto se snažím dávat žákům v hodinách prostor pro samostatnou práci, vlastní tempo i volbu úloh a postupů. Neznamená to ale absenci podpory – spíše hledání rovnováhy mezi svobodou a vedením.
Věřím, že právě tato kombinace pomáhá rozvíjet nejen matematické myšlení, ale i samostatnost a odpovědnost, které budou potřebovat i mimo školu. Velký důraz také kladu na vzájemný respekt mezi učitelem a žáky. Nesnažím se vystupovat jako autoritativní postava, spíše jako mentor nebo průvodce,
který chce žáky provést krásou matematického světa, ukazovat souvislosti a podporovat jejich vlastní cestu k porozumění. Věřím, že partnerský vztah založený na důvěře vytváří nejlepší podmínky pro skutečné učení.
Nebojím se ve výuce zkoušet nové věci. Ty, které se osvědčí, dál rozvíjím, a ty, které nefungují podle představ, se snažím promyslet, upravit a někdy se k nim později vrátit v jiné podobě. Inspiraci čerpám od kolegů, z odborné literatury, ze zahraničních zdrojů i z konferencí učitelů matematiky, kterých se účastním poměrně často. Sdílení zkušeností (ať už negativních, či pozitivních)
a otevřenost novým podnětům považuji za důležitou součást profesního růstu.
Matematiku se snažím rozvíjet i mimo běžné hodiny. Jsem garantem Matematické olympiády kategorie A na škole, vedu matematickou komisi a podílím se na organizaci přednášek, workshopů a dalších matematických akcí. Pro své žáky jsem vytvořil vlastní web s výukovými materiály a odkazy
na kvalitní zdroje, aby měli možnost se k tématům vracet, pracovat vlastním tempem a jít více do hloubky podle svého zájmu.
Sám se snažím zůstávat studentem. Paralelně s výukou studuji matematiku na Matematicko- fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a učitelství matematiky na Pedagogické fakultě UK. Podporuje mě Nadační fond Matika Česku.
Jako třídní učitel si čím dál víc uvědomuji, že kvalitní výuka nevzniká jen u tabule, ale především ve vztazích. Snažím se proto budovat třídní kolektiv i mimo školu – při neformálních setkáních, společných aktivitách nebo obyčejných chvílích, kdy je prostor se poznat i jinak než jen v roli učitele a žáků.
A co dělám, když zrovna neučím nebo sám nestuduji? Aktivně si čistím hlavu sportem – nejčastěji na beachvolejbalu, který je pro mě ideální kombinací pohybu, soustředění a radosti ze hry. V zimě se rád vracím na lyže; kdysi jsem působil jako instruktor lyžování, a i když už dnes neučím aktivně, vztah k horám a tomuto sportu mi zůstal. Tyhle chvíle mimo školu mi pomáhají udržovat rovnováhu, energii a nadhled.

Na učitelství mě nejvíc naplňuje moment, kdy žák najednou pochopí něco, co mu dříve nedávalo smysl. Ten „aha moment“, kdy se jednotlivé střípky spojí dohromady. Pokud se k tomu přidá ještě zvědavost a chuť jít dál, mám pocit, že moje práce opravdu dává smysl.
Summa summarum: Matematiku učím tak, jak bych ji sám kdysi chtěl zažít – s pochopením, souvislostmi a bez zbytečného strachu. Raději dokazuji matematické věty než autoritu a nejvíc mě baví moment, kdy se z „to nikdy nepochopím“ stane „aha, už tomu rozumím“.

„The only way to learn mathematics is to do mathematics.“
– Paul Halmos, americký matematik (1916–2006)