Jindřiška Čížková

Karlínská obchodní akademie, Praha

Znáte ty šedivé a uplakané dny, kdy se vám nechce vstávat v šest ráno (učitelce španělštiny už tuplem ne:). V leže si řeknete pár motivačních frází a už jedete jak Formule 1. A pak, dámy a pánové, vejdete do své třídy (ano, mám to štěstí, že ji mám:)a mraky se promění v „azuro“ a vyjde slunce, často až 17-31 sluncí. Moji kolegové mají svoje vlastní pojmenování „malé Jindřišky“. Do letošní anonymní zpětné vazby s pracovním názvem „Jsme v půlce“ mi student/ka napsal/a „Na vaše hodiny se vždy těším jak malé dítě na hřiště“. Nesnila jsem o povolání učitelky, lákala mě diplomacie nebo svět módy. Ale osud mě nasměroval mezi „malé Jindřišky“ a jsem mu za to vděčná, některé dny více a některé dny méně, známe to:)

Měla jsem to štěstí studovat různé obory, než mě „draftovalo“ školství. Z Biskupského gymnázia v Českých Budějovicích jsem zamířila na Jihočeskou univerzitu, obor Sociální práce, odkud si odnáším hlavně poznatky z psychologie a možnosti praxe v různých zařízeních. Nejvíc mě oslovila ta ve Fondu ohrožených dětí a v Diagnostickém ústavu. Teologická fakulta udělala super tah, když mě vyslala na studijní pobyt Erasmus do španělské Valencie. Umožnila mi navázat vztah s kulturní a sociální antropologií a aplikovat to v praxi přímo na místě v integračním centrum Valencia Acoge. S navazujícím magisterským studiem jsem měla dost dilema, rozhodovala jsem se mezi studiem kulturní antropologie, gender studies a iberoamerikanistikou. A ano, to co vám trvalo nejdéle vyslovit, vyhrálo. Latinskou Ameriku jsem si zamilovala už na gymnáziu, když moje práce s název „Je Latinská Amerika chudá či bohatá?“ skoro zvítězila (nemám ráda skončila třetí:). Již tenkrát mě pan profesor Opatrný lákal k nim na Iberoamerikanistiku. Dobře jsem udělala.

A byla to Praha, která mi otevřela náruč školství. Vzala jsem částečný úvazek  učitelky španělštiny na Obchodní akademii Dušní, pak „odstátnicovala“, zkusila rok doktorát a pak směle pokračovala dál na Střední školu gastronomickou a hotelovou v Braníku, kde jsem žasla nad školou obřích rozměrů a odnesla si „know-how“ z administrativní oblasti a hlavně našla jedny z nej kolegyň a kolegů. Další výzva přišla s Pražským humanitním gymnáziem, kde jsem také potkala inspirativní spolupracovníky, mimo jiné kamaráda a velkou inspiraci, Alexise Katakalidise. Dnes mě najdete jako učitelku předmětů Španělština, Osobnostní rozvoj, Projektové práce a třídní učitelku na Kollárovce – Karlínské obchodní akademii. 

Kdysi mi někdo hodně vnitřně smutný řekl: „To o vás asi hodně vypovídá, když jste vystřídala „tolik“ škol“. Dneska bych mu na to s klidem odpověděla (ten u učitelky španělštiny málokdy najdete:) „Ano, jsem za to ráda, z každé si odnáším, jak to dělat  a kudy cesta nevede.“ Zároveň jsem dost sebekritická, osobnost učitele ve 21.století se neustále vyvíjí. Stačí se maličko otočit do minulosti a sama na sobě vidím, jak moc mě posunul covid (to myslím pozitivně, fakt) a kam mě/nás posouvá umělá inteligence.  

Tento text jsem psala s propiskou, která měla na sobě napsáno „ La gente positiva cambia el mundo“ – Pozitivní lidé mění svět, a takovou bych byla ráda učitelkou pro své studentky a studenty. Líbilo by se mi je inspirovat díky mým cestám a fotkám k laskavému objevování světa a propojováním s tím, co jsem jim stihla předat tam někde na koberci, u kulatého stolu, na chodbě, na Whatsappu nebo Instagramu. Slova jednoho mého studenta, která mi asi nikdy nepřestanou rezonovat v hlavě (dobře, min.do června:) „Paní učitelce z mého úhlu pohledu záleží na každém z nás, na tom, abychom se naučili danou látku, ale aby z nás byli dobří lidé. To samozřejmě neovlivní, ale směr nám dává dobrý. Moc si vážím té lidskosti a upřímnosti, která jde cítit z hodin a moc mi pomáhá. Děkuji.“