Tom Tychtl

Znáte takovej ten supr fór, starej jak Metuzalém: "Kdo neumí, učí?"

 

Řachanda, co? Však co jsem se ho na účet svých dřívějších kantorů navykládal. Kdybych já blbec jenom věděl...

 

Takhle, já toho rozhodně víc neumím, než umím. Kdo taky ne? Místo trojúhelníků jsem si psal do sešitu z matiky básničky, místo učení se na zkoušky jsem vyváděl alotria ve studentském spolku a moje přípravy hodin v prvních letech by vydaly na sbírku anekdot. Přesto procházím každý den školními vraty nepřetržitě už šestadvacet let. Čím to je?

 

Na gymplu jsem strašně nerad chodil na hodiny biologie. Profesor Petřík zkoušel u tabule, vždycky "táhnul koněm" třídnicí a vyvolal patřičné kverulanty. Na jedničku to uměl Bůh, na dvojku pan profesor, na trojku ti nejlepší z nás. Ale taky tam byla obrovská skříň s exponáty naloženými do formaldehydu, které bizarně přitahovaly pozornost každého, kdo v té stupňovité třídě seděl. Neuměl jsem pomalu ani na tu pětku, co si budeme. Ale ten tajem mě do té třídy přitáhl vždy i navzdory mému neumětelství.

 

Na vejšce jsem měl vítr ze zkoušky ze starší české literatury. Neuměl jsem se přes obavy dokopat k tomu, abych přelouskal aspoň tu Filipiku proti misomusům. A když pak vypršely všechny termíny, s prázdnou hlavou jsem musel vyhledat doktora Havelku v archivu, kde mě mezi krabicemi zkoušel ze symboliky labutě v Loutně české. Laskavě si vyslechl mé bláboly. Neuměl jsem, ale dvojku mi dal.

 

Neuměl jsem ani při nástupu za katedru. Šmarjá, vždyť já vůbec netušil, co tam dělám. Přípravy, porady, třídnictví... Přes den jsem si před katedrou přišel jak na zkoušení z trávicího traktu u páně Petříka, po nocích pak jak u načítání Podkoního a žáka s následným rozborem pro doktora Havelku. 

Něco ale bylo jinak. V pomyslném formaldehydu se mi před očima vznášela naložená postava učitele, která mě neskutečně fascinovala. Jak to udělat, abych nebyl jen nehybný exemplář? Jak učit?

 

Od té doby už uplynulo nějakých osm let. Už dávno odpadla snaha ulehčit si proces učení. Naopak, každá hodina s žactvem je novou cestou k poznávání a funguje recipročně. Stejně tak každé setkání s jinými pedagogy. Z povinné školní docházky se stala nevyhnutelná radost, ale taky každodenní výzva. Je to výzva čelit všemu, co neumíme, tím, že tomu přijdeme na kloub. 

 

Upravil bych tedy trochu ten supr fór, starej jako Metuzalém. "Právě proto, že neumí, (se) učí."