Martin Krynický

Gymnázium Třeboň

Dodnes vyprávím, že na učitelství matematiky a fyziky na MFF UK jsem se přihlásil jako na nejlehčí variantu vysokoškolského studia, ale ve skutečnosti to pro mě asi bylo logické pokračování mého instruktorování na letních táborech, nebo starání se o prváky, když jsem byl v maturitním ročníku.

Poprvé jsem měl pocit, že rozumím tomu, jak se má učit, když mě Milan Rojko a Dana Mandíková seznámili s Heurékou a já se s nimi v roce 1994 vydal učit objevováním fyziku na Gymnázium Buďánka (asi nejalternativnější škola devadesátých let). 

Buďánka byla moje první působiště, a i když jsem si už tehdy uvědomoval, že to není normální (ve smyslu typická) škola, některé její výjimečné rysy byly tak skvělé, že se pro mě normálními staly. Od těch dob s většinou svých žáků tykám (moji bývalí žáci dnes tvoří podstatnou část mých nejbližších přátel). A od těch dob je pro mě největším tahákem mého povolání pocit (snad nejen můj), že i když jsme s třídou ve škole, musíme se učit, já musím být občas zlej a snažit se je k něčemu dokopat, pořád jsme vlastně rádi, že můžeme být spolu. Určitě to tak nebylo s každou třídou a určitě to nebylo každou hodinu, ale přesto jsem to zažil dostatečně brzo a pak zažíval dostatečně často na to, abych to ve školství vzdal.

Buďánka ale měla i své stinné stránky, které začaly částečně narušovat mé naivní představy o alternativní výuce a vedly k tomu, že jsem se docela těšil, až začnu učit na svém domovském gymnáziu ve Strakonicích. Dočkal jsem se v říjnu 2000 a trvalo jen chvíli, než jsem zjistil, že i když studenti rádi tvrdí, že by si přáli jinou výuku, která vede k opravdovému pochopení, souvislostem a spočívá v samostatném objevování, ve chvíli, když se jejich učitel o něco podobného pokusí, značná část zjistí, že klasické biflování než zas tak špatná varianta. Trvalo dlouhých sedm let, než jsme si to dokázali alespoň částečně vysvětlit a než se mě podařilo přeměnit svůj systém výuky do toho, co je popsáno v učebnicích na serveru www.realisticky.cz. 

Úspěch se tehdy zdál značný a přišel téměř okamžitě. Bylo to poprvé (a dosud naposled), kdy jsem měl i já pocit, že jsem objevil svatý grál moderní výuky. Právě té naději i skutečnosti, že jsme si tak sedli já a moje tehdejší třídy, děkuji za dosud nejhezčí dva roky své pedagogické kariéry.

I když se mráčky už stahovaly, všiml jsem si jich až po přestěhování do Třeboně. Na nové škole jsem poznal, že pověst je mocná čarodějka a do mého nového působiště nesahá ani z mé bývalé školy ani z čím dál známějších internetových stránek. Přišla léta vystřízlivění, pomalého vylepšování a doplňování učebnic a postupného získávání postavení, které jsem změnou působiště ztratil.

Kolem roku 2017 jsem zjistil, že představa postupného vylaďování učebnic na www.realisticky.cz nevede k cíli. Některé hodiny měly tolik vychytávek, že jsem je v hodině nebyl schopen zrealizovat ani já – jejich autor. Na druhé straně jsem opakovaně narážel na hodiny, které fungovaly špatně už poněkolikáté, protože jsem nestíhal všechny problémy opravovat. Pomalu jsem se také smiřoval s tím, že neexistuje jedna správná idea (například samostatné objevování), na jejíž uplatňování musím, co nejvíc tlačit, abych učil správně. Pochopil jsem, že jako učitel budu až do konce balancovat na mnoha ostřích s vědomím toho, že tlačit musím ve všech směrech tak akorát, protože i těch správných věcí příliš mnoho škodí.

Na jaře 2016 se podařilo vedení školy přesvědčit, že na pořádání seznamovacích kurzů nepotřebujeme žádnou profesionální agenturu, protože i kdyby náš program byl o něco horší (jako že není), kurz spolutvořený učiteli a vybranými studenty, pomůže nováčkům začlenit se daleko lépe. Náš nápad se osvědčil, ke kurzům přibyly další akce a loni nakonec i kroužek pro mladší děti nazývaný Instruktorská přípravka.

V roce 2017 jsem s překvapením díky náhodné koupi anglické knížky zjistil, že psychologie už není jen (pro matfyzáka nepřehledný) souboj navzájem si odporujících teorií o počtu faktorů, které tvoří inteligenci, jak jsem si ji pamatoval z dob svých studií. Zabral jsem se do studia anglické literatury (česká v podstatě nevycházela) a zjistil, že paměť, kterou jsme my alternativní tak pohrdali, je daleko důležitější, než by se nám hodilo, abstraktní představy vznikají až s osvojením mnoha konkrétních poznatků a například učební styly jsou jen chimérou bez vědeckého základu. Poprvé jsem slyšel o pracovní paměti, rychlém a pomalém myšlení nebo principu záměrných potíží.

Začínal jsem chápat, proč některé věci žákům činí potíže, a čím dál méně jsem rozuměl tomu, proč se nikdo nesnaží učitele s vývojem kognitivní vědy seznámit. A tak v posledních letech mluvím častěji o tom, jak funguje lidský mozek, než jak učím podle www.realisticky.cz.

Čtyři roky jsem byl nejdřív jako řadový člen poté jako předseda členem Národního kabinetu matematiky v rámci projektu SYPO. Zjistil jsem, že i když to asi skoro všichni myslí dobře, systém příliš nefunguje a ani předsedové kabinetů s tím nedokáží nic udělat. Konec projektu spojený s demontáží všeho, co jsme čtyři roky dávali dohromady, mě přesvědčil, že užitečnější bude, když svůj čas investuji do věcí, které se změnit dají, věcí, které se týkají mé školy a mého okolí.

Jak mně totiž definitivně potvrdilo temné období covidové uzávěry, učení probíhá, když je učitel s žáky pohromadě a společně se snaží něco v hlavách změnit. Samozřejmě je to jednodušší, když je hodina dobře připravená i provedená podle nejnovějších poznatků kognitivních věd. Ale důležitější je, když jsou rádi, že jsou spolu. A tenhle pocit já naštěstí většinou mám.