Ludmila Kovaříková

Základní škola a mateřská škola Vranovice

Je to už dlouho, co jsem začala učit na základní škole. Od samého začátku jsem v moudrých knihách hledala řešení, jak být dokonalejší. Na té cestě jsem si uvědomila, že některé z těch rad fungují a jiné ne, ale hlavně – že je nedokážu přečíst a uplatnit všechny a že někdy nejde o moudré rady, ale o pozorné bytí s dětmi. To je pro introvertní osobnost trochu oříšek. Přesto jsem se naučila naslouchat jim, vidět v nich to dobré (i když je to někdy těžké), soucítit s tím, že jsme jen lidé, a přemáhat asertivitou své vyčerpání z toho, že nic nefunguje tak, jak má. A někdy si dovolit vybuchnout.

Časem jsem se díky Kritickému myšlení zamilovala do čtenářských strategií. Byly mi potvrzením toho, jak čtu – jak si kladu otázky a hledám na ně odpovědi, jak trpím v palácových kobkách, a přesto si nedokážu vzpomenout na jména hrdinů, váhám a nerozumím celým pasážím. To bylo něco, co nás ve škole neučili – vnímat, co se děje čtenáři v hlavě a říct nahlas, že takto je to v pořádku, že zkušený čtenář není ten, který všemu rozumí při prvním čtení. Proto jsem si kdysi dávno stanovila za cíl ozřejmit koncept čtenářských strategií jiným učitelům. To jsem ovšem ve své umanutosti netušila, že šířím možná jen střípky vedoucí ke čtenářství a něčemu, co označujeme za čtenářskou gramotnost, a že rozporcovat ji bude znamenat pročíst koncepce mezinárodního hodnocení nebo čtenářského kontinua. Pročíst, pochopit, připravit lekci, zreflektovat a poslat dál na svůj blog, web nebo na školení. Učit děti i učitele procesu čtení, ne odpovídání na otázky k textu, ne kritice, že někdo něco zase špatně přečetl. Zkusit chápat ten proces, který vede o krůček dál.

Nikdy jsem ovšem svého cíle nedosáhla, neboť je to příliš velký kousek k rozporcování, a také teď už vím, že podporovat čtenářství a čtenářskou gramotnost musí celý tým podobným způsobem. Jsem si jistá, že knihy ve školní knihovně, kterou jsem založila, přináší dětem radost, ale i frustraci, protože – přiznejme si to – někdo rád čte a někdo hraje fotbal. Přesto to nevzdávám a jsem hrdá, že jsem pomohla čtenářským strategiím i dílnám čtení na svět nejen na naší škole.

Říkávají o mně, že si s dětmi hraju. V podstatě je to pravda. Digitální technologie, umělá inteligence, skládačky z papíru, to vše je pro mě cesta k objevování smyslu světa. Jenže najděte smysl v určování slovních druhů! A tak jsem šla dál – od čtenářské gramotnosti k palčivým otázkám současnosti. Opět neznám odpovědi a nerozdávám je na počkání, můžu jen pomoci nasměrovat. Proto se s dětmi bavím o tom, že slova, jejich tvary, pravopis i spojení mohou být prostředkem porozumění i manipulace, a učitele odkazuji na komunikační přístup v „novém“ RVP. Říkám na rovinu, že slohové útvary jsou jen vzletnými umělými modely ve světě, kde už prostě píšeme a komunikujeme jinak, a mluvím o komunikaci na sociálních sítích. Nestěžuji si na to, že děti všechno opíší z Wikipedie nebo ChatuGPT, ale vysvětluji, jak se Wikipedie brání propagandě a jak si vypomoci umělou inteligencí, na co si dát pozor a kde jsou jsou (asi) její hranice.

Mé hodiny však ani z poloviny nedosahují toho, co sama považuji za kvalitní výuku. V čase přicházejících přijímacích zkoušek přiznávám, že se mé hodiny stávají stále víc formálnější a frontálnější. Vnáším do nich ale experimenty a střípky, u kterých doufám, že posunou vpřed nejen děti, ale i podobně smýšlející kolegy, kteří navštěvují mé workshopy a webináře. I proto jsem dostala příležitost spolupracovat s Abecedou, Didaktisem, Klettem, Spomocníkem, NPI ČR i ZČU. Nejvíc si však cením přátel v GEG ČR, s nimiž pluji na stejné vlně sdílení a bez nichž by má filozofie nikdy nebyla slyšet.