Ludmila Hrušková

Základní škola Církvice

Jsem Lída, ta co nikdy nechtěla učit a už vůbec ne něco nebo někoho řídit. Když jsem se rozhodovala, kam povede moje profesní cesta, měla jsem v tom jasno: Učit? Nikdy! Já, hrdá majitelka velikánské dvojky v pololetí první třídy, já, která si na gymplu střihla pololetní bajli z fyziky… Jak bych mohla učit? To přece nejde. Jenže osud mi připravil jinou cestu.

Už na gymnáziu jsem každý víkend jezdila do Zbraslavic za dětmi bez domova. Naslouchala jsem jejich příběhům, hrála si s nimi, radila jim. Na vysoké jsem začala vést dramatický kroužek. Rozjela jsem programy primární drogové prevence. S dětmi jsem byla pořád. Jen to nevypadalo jako učení. 

„Tak jo,“ říkala jsem si. „Budu dělat kroužky, prevenci, dramáťák… ale učit fakt ne.“

Pak jsem se vdala do Církvice a přišla paní ředitelka místní školy. „Ne, děkuju, já učit nechci.“ O pár týdnů později už jsem měla svoji třídu a svoje první děti, na které vzpomínám dodnes.

Když se pak hledala nová ředitelka, byla jsem si jistá znovu: „Já? Ředitelka? Nikdy. Já chci být s dětmi, ne v kanceláři.“ A tak u konkurzu zazněla věta, která by si zasloužila vytesat do kamene: „Já jsem nikdy nechtěla být učitelka a nikdy jsem nechtěla být ředitelka.“

Dnes jsem obojí.

Jsem máma. Dcera. Sestra. Manželka. Učitelka, která si s dětmi sedala do kruhu dávno před tím, než to bylo moderní. Ředitelka, která věří, že vztahy jsou stejně důležité jako učivo.

V době biflování jsem dovolovala dětem počítat na prstech, v době autority budované křikem jsem budovala bezpečí a vedla děti k odpovědnosti a vyjadřování vlastních názorů beze strachu. Dramatizovala jsem, co šlo. Malovala jsem s dětmi při vážné i moderní hudbě. Přespávala jsem s dětmi ve škole a opékala buřty na zahradě. A hlavně jsem věřila, že škola má být místem, kde se člověk učí být člověkem, kde se učí žít život nanečisto.

Od doby kdy jsem začínala, jsem ušla dlouhou cestu a od intuitivní výuky jsem přešla k výuce vědomé. Používám já sdělení. Říkám, co potřebuji. Ptám se, co potřebují děti. Ladím jazyk třídy tak dlouho, až ho děti začnou používat mezi sebou. Děti ode mě nedostávají jen známky. Dostávají zpětnou vazbu, konkrétní a pravidelnou, ze které je poznat, co se daří a kam může jejich cesta pokračovat dál. Vedu s nimi vážné rozhovory, a dávám najevo, že každý názor je důležitý. Děkuji za odpověď, za práci, za učení, za pozornost i za upozornění na svou chybu. Data předkládám až ve chvíli uvědomění. Ptám se, hodně se ptám. „Jak to vypadá?“ „Co potřebuješ?“ „Kdo ti může pomoct?“ „Jaký bude první krok?“ Děti v mé třídě si stanovují vlastní výzvy. Zapisují si je. Vrací se k nim. Hodnotí je. Rodiče píší dětem čtvrtletní podpůrné vzkazy. Ve třídě plánujeme, reflektujeme, hledáme řešení.

Ve výuce používám model E-U-R, otevřené otázky, formativní přístup, metody RWCT i principy pana profesora Hejného. Velký kus učení se odehrává venku, protože svět je nejlepší učebnice. Snažím se, aby byl zapojen každý žák. Pojmenovávám smysl aktivit a zveřejňuji jejich cíl. Výuku plánuji od cíle k činnostem a sbírám důkazy o učení. Sleduji dopad učení a podle toho plánuji další kroky. A děti? Ty už od první třídy umí říct, proč se jim něco podařilo a co příště udělají stejně nebo jinak. Chyba pro mě není průšvih. Chyba je minutí cíle, navigace směru, příležitost. Za chyby děkuji. Vyjadřuji dětem důvěru. Mám vysoké nároky a zároveň nabízím podporu. Neustále připomínám zónu vlivu. Mluvím o příležitostech a jasně říkám, že za své učení nesou odpovědnost děti.

Každý náš den ve třídě začíná v kruhu vítací písničkou, denní zprávou a otázkou. Každý den končí reflexí. Kruh je místo, kde se mluví, naslouchá, přemýšlí. Třídní pravidla si děti vytvářejí společně. Reflektují jejich funkčnost. Mají pyramidu důsledků, sebepozorovací kartu a několik podpůrných kroků, které vedou k tomu, že ke kázeňským opatřením téměř nedochází. Děti poskytují mně i spolužákům zpětnou vazbu. Učí se vést rozhovory a řešit konflikty dohodou. Věřím, že to, na co zaměřujeme pozornost, roste. Proto zařazuji pozitivní výzvy (den komplimentů, pozitivní středu, ocenění pro třídu, pomoc druhému…). Místo trestu podporuji žádoucí chování. Přirozený důsledek přichází až jako poslední krok.

Moji žáci plánují projekty, akce pro rodiče, tvoří školní časopis, plánují a realizují veřejná vystoupení. Domlouvají termín, rozdělí role, hlídají si čas, chodí samy ven o přestávce, ztišují se na signál. Rozhodují. Spoluutvářejí dění ve třídě i ve škole. Učí se sebeřízení. A hlavně učí se, že učení je jejich. Díky tomu se nebojí ptát. Nebojí se ocenit. Nebojí se doporučit. Nebojí se říct svůj názor. Nebojí se udělat chybu. Mluvím s nimi nejen o jejich učení, ale i o svém učení. Zvědomuji jim, že se učím s nimi a co a kdy se učím nebo jsem se už naučila. Na školení odjíždím s radostí a očekáváním a přijíždím s tím, co k nám do třídy přivážím za inspiraci. Možná i proto mají děti učení rády a nevnímají ho jako něco, co se jim děje. Vnímají ho jako něco, co tvoří.

Mým pedagogickým vzorem je Jan Ámos Komenský, který mluvil o škole jako o „dílně lidskosti“. Já se tuto dílnu snažím vytvářet, jen do ní ještě přidávám kruh, respektující komunikaci, smích a legraci, profesní rozhovory, podporu a rozvoj talentů, otevřené dveře rodičům a taky ty buřty.

Nevěřím na to, že učitel má být chodící encyklopedie. Věřím, že má být průvodcem. Nevěřím na školu jedné hvězdy. Věřím na tým a na “my”. Nevěřím na změnu jedné třídy nebo školy. Věřím na změnu celého regionu, celého společenství. Spolupracuji se školami v regionu, v komunitě Ředitele naživo a s Eduzměnou, protože jsem pochopila, že nejlepší třída, ani škola nemůže být jen ta moje. Nejlepší třída a škola musí být každá. Mými pedagogickými hodnotami jsou respekt k tomu, že každý je jiný, důvěra, že to společně zvládneme a jasné hranice, které dávají bezpečí.

A tak se holka s velikánskou dvojkou z první třídy stala ženou, která vede školu. Ne proto, že to chtěla, ale proto, že to dává smysl. Všechno je prostě tak, jak má být a já jsem přesně tam, kde mám být. Jsem ta, která přijala s velkou pokorou nominaci do GTP.