Daniela Harantová Rumianová

ZŠ a MŠ Dolní Dubňany

Učím na 1. stupni základní školy a svou práci ráda popisuji jako provázení dětí na cestě k porozumění sobě, druhým i světu kolem nich. Měla jsem to štěstí, že jsem začala učit na škole s jasnou vizí, která se potkala s mými hodnotami. Zároveň ale vím, že dobrá výuka vyžaduje neustálé hledání a učení (se). Svět i děti se proměňují a spolu s nimi se proměňuje i moje učitelská cesta. Tato dynamika je pro mě ale zdrojem energie i radosti, často je to velká výzva – a ty mám ráda.

Velký smysl vidím ve sdílení zkušeností mezi učiteli. Věřím, že kvalitní vzdělávání nevzniká v uzavřených třídách, ale ve spolupráci a vzájemném učení. Tyto příležitosti získávám zejména díky projektu Pomáháme školám k úspěchu, do kterého je naše škola už šestým rokem zapojená.
V posledních letech se také pouštím do lektorování a pořádání seminářů – zaměřuji se hlavně na téma rozvoje čtenářských dovedností prostřednictvím metod kritického myšlení. Má práce mi musí dávat smysl, proto se snažím ji často reflektovat, zjišťovat, co je pro mě a naše děti efektivní a co už je
potřeba opustit, protože „nám to neslouží“.

Tím, co mi nikdy smysl nedávalo bylo stavět vzdělávání na soutěžení nebo nálepkování. Sama nejsem soutěživý typ a vždy jsem cítila, že porovnávání děti spíš uzavírá, než aby vedlo k jejich učení. Proto se ve své třídě snažím vytvářet prostředí, kde se děti mohou ptát, přemýšlet nahlas a nebát se udělat chybu — protože právě tehdy učení skutečně začíná, když je to náročné a člověk musí vynaložit určitou dávku úsilí. Bezpečné prostředí pro mě tedy není o snižování nároků, ale o tom, jak spolu ve třídě žijeme, o vytváření místa, kde mohou děti růst – individuálně a každý podle svých možností.

Mým cílem je, aby děti odcházely ze školy jako sebevědomé osobnosti, které se nebojí vyjádřit vlastní názor, dokážou naslouchat, argumentovat, spolupracovat a zároveň nést spoluodpovědnost za své chování i učení. Běžnou součástí mých hodin už je tedy několik let práce s cíli, kritérii, různé formy hodnocení a sebehodnocení nebo už zmíněná práce s chybou.

Velkou roli v mém životě už odmalička hrají knihy. Jsou pro mě nástrojem odpočinku a vypnutí po náročném dni. Pomáhají mi nahlížet na různé životní situace, emoce i vztahy – a stejnou zkušenost chci dopřávat i dětem. V dnešní době vnímám jako čím dál důležitější schopnost zastavit se, ponořit
se do textu a jen tak být. Učit se o sobě skrze příběhy, sdílet své myšlenky, mluvit o svých pocitech. Proto jsou přirozenou součástí mé výuky dílny čtení a psaní a čtenářské lekce. V dílně čtu společně s dětmi, protože věřím, že vztah ke knihám se nedá nařídit, můžu ho ale budovat a tvořit, když dětem
vytvářím příležitosti a sama jdu příkladem.

Při psaní tohoto článku si silně uvědomuju, že si díky své profesi plním svůj dětský sen – provázet, předávat ostatním své zkušenosti a lásku ke knihám a čtení. Pokud by mě – jako učitelku – měla vystihnout jedna věta, zněla by takto: „Nejdůležitější pro mě není jen množství informací, které si děti
ze školy odnesou, ale kým se díky učení postupně stávají“.