Karel Gamba

Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži

Jestli jsem o něčem během dětství a dospívání opravdu nesnil, tak o tom, že budu učitelem. Každopádně rčení o tom, že člověk míní a Pán Bůh mění se v případě mé osoby stalo realitou. 

Moje cesta k učitelskému povolání vedla všemi směry, jen ne rovně. Střední škola byla zaměřena na NC a CNC stroje. Vysoké školy na pedagogiku volného času, psychologii, média. Praxi v práci s lidmi jsem získával jako vedoucí skautského oddílu, při práci s dětmi a mládeží na ulici v rámci Salesiánského střediska mládeže v Českých Budějovicích, v romské komunitě tamtéž a s Romy v Bulharsku. K tomu se přidal rok v komunitě Archa (taktéž práce s mládeží) v Rajnochovicích a tři a půl roku jako moderátor a redaktor v rádiu Proglas. Při tom všem jsem měl možnost získávat různé zkušenosti o tom, co nebo kdo je člověk. Celá tato anabáze byla výbornou průpravou k tomu, co dělám nyní.

V současnosti učím na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži základy společenských věd a mediální výchovu. Pracuji se studenty v rámci tzv. doprovázení, kdy půl roku vedu individuálně některé žáky jako mentor a pomáhám jim řešit jejich životní milníky. 

Protože věřím tomu, že školu utváříme společně (personál a žáci dohromady), připravil jsem s kolegy dva celoroční projekty. Ten první se jmenoval „Za 10/10“ a měl představit po deset měsíců inspirativní osobnosti, které mohou motivovat v tom, být lepším člověkem. Druhý projekt vychází z encykliky papeže Františka „Laudato Si“ a je zaměřen na to, poukázat propojenost mezi námi a světem kolem nás jak po ekologické stránce, tak v rovině sociální.  V minulosti jsem se studenty připravoval AIDfest (festival přednášek a studentské tvorby zaměřený na globální problémy), nebo projekt „Ceny filmové AGademie“ jako přehlídku studentské filmové tvorby. K tomu musím připojit ještě Animág, festival animovaného filmu mládeže, kterého jsem spolupořadatelem do dnešních dnů.

Krom toho mám rád cestování, přírodu a zvláště hory, takže s kolegy a žáky děláme projektové týdny na Balkán a Ukrajinu, kde s batohem na zádech poznáváme nejen nové země a lidi, ale hlavně sebe navzájem a svoje limity.

Tyto všechny aktivity mají vést k jedné věci, kterou mne naučili hlavně děti na ulici. To nejvíc nejdůležitější (jak by řekl Forrest Gump) není v kantorské profesi předávání informací, to už mnohem lépe umí Google nebo AI, ale hledání společného jazyka, skrze který budeme moci se nejen navzájem domluvit a rozumět si, ale i vstřebat a aplikovat informace a dovednosti, které se naučíme. 

Kdyby se mne tedy někdo zeptal, co dělám. Zase bych neřekl že učitel, jako před léty, ale pedagog, což znamená průvodce. Průvodce mladých lidí v jedné jejich životní etapě, který shodou okolností vykonává povolání učitele a snaží se rozumět jazyku jejich kmene.